Klidně bych v Čáslavi žila

11. dubna 2018

Rozhovor s Lakkou Benti, americkou asistentkou angličtiny na místním gymnáziu a pedagogické škole

Od září loňského roku působí na čáslavském gymnáziu a střední pedagogické škole dvaadvacetiletá americká asistentka angličtiny Lakka Benti. Její pobyt plně hradí Fulbrightova nadace, která čáslavskou školu vybrala jako jednu z třiceti v celé České republice. Lze to považovat za velký úspěch, protože žádostí o amerického asistenta bylo v loňském roce podáno více než 150. Po šesti měsících života v Čáslavi Lakka souhlasila s poskytnutím obsáhlého rozhovoru. V tomto čísle publikujeme jeho první část.

Lakka - to nezní příliš americky...

Mé celé jméno zní Lakka Aswaf Benti. Narodila jsem se v Etiopii, ale když mi bylo osm let, získala moje maminka politický azyl ve Spojených státech a po dvou letech jsme se za ní s tátou a dvěma mými staršími sourozenci přestěhovali. Byla to pro nás všechny obrovská změna, při níž kromě politických a náboženských důvodů hrála velkou roli i touha mých rodičů zajistit nám nejen bezpečnější, ale celkově lepší život. Nejdříve jsme všichni dostali zelenou kartu (povolení k trvalému pobytu) a po dalších pěti letech se z nás stali američtí občané.

Kde v USA bydlíte?

Od samého začátku žijeme všichni v Mounds View v Minnesotě. Je to asi dvacetitisícové městečko kousek od Mineapolis.

 

Žijí s vámi také nějací další příbuzní?

Ne, ale jinak mám ohromnou spoustu strýčků, tet, bratranců a sestřenic. Můj otec je sice jedináček, ale babička byla vdaná dvakrát a v prvním manželství měla deset dětí. Máma zase pochází z devíti sourozenců, takže širší rodinu tvoří několik set příbuzných. Někteří žijí ve Státech, část v Etiopii, část po celé Evropě - ve Španělsku, Portugalsku, Norsku, Finsku, Švédsku... Pár příbuzných mám i v Rusku.

Setkáváte se všichni při nějakých příležitostech?

Ano, na svatbách. Naposledy před třemi lety, tam se nás sešlo asi čtyři sta.

Čtyři sta příbuzných?

Jo a ještě jen od mé babičky z matčiny strany. Nebyl tam nikdo ze strany matčina tatínka, nemluvě o otcových příbuzných. Všichni mí prarodiče se totiž rozvedli a uzavřeli nové sňatky; tak to nemícháme dohromady.

Potřebovala by tvoje maminka i dnes politický azyl ve Státech, nebo se v Etiopii změnila situace?

Etiopie dnes působí jako jedna z nejbezpečnějších afrických zemí, ale částečně je to proto, že se tam spousta věcí odehrává skrytě, v zákulisí a v místním politickém podsvětí. Jezdíme tam bez problémů, ale mít americký pas je jednoznačná výhoda. Já byla v Etiopii od našeho stěhování jenom jednou, vloni, kdy jsem navštívila otce, který se tam po deseti letech vrátil.

Před odjezdem do Čech jsi studovala na jedné z amerických univerzit. Jaký obor?

Chodila jsem na University of Northwestern, což je křesťanská vysoká škola v Minnesotě. Vystudovala jsem mezinárodní vztahy a biblickou teologii se zaměřením na public relations. Po čtyřech letech jsem získala bakalářský titul.

Jak tě napadlo přihlásit se do programu Fulbrightovy nadace?

Pracovat pro tuhle nadaci se v USA považuje za vysoce prestižní záležitost. Jediná cesta vede přes univerzitu. Nejdříve jsem absolvovala pohovor, při kterém se mě zástupci školy ptali, proč se chci zapojit do činnosti Fulbrightovy nadace, čím si myslím, že jí můžu být užitečná, jakých aktivit nebo projektů jsem se během studia zúčastnila a podobně. Na základě pohovoru mi pak univerzita vydala doporučení, ale každý rok je mnohem víc těch, kteří ho nedostanou. Někteří studenti to proto už dopředu vzdávají. Na mé škole jsem byla jediná, kdo si žádost podal. Celý proces je nutné zahájit více než rok předem, protože veškeré dokumenty, včetně zmíněného doporučení od univerzity, jsem musela poslat americké straně někdy v září. V prosinci či v lednu jsem se dozvěděla, že mou žádost schválili a postoupili české straně.

Ty jsi hned od začátku věděla, že chceš do České republiky?

Ono to postupně nějak samo vyplynulo. Nechtěla jsem do Afriky, protože si myslím, že by to pro mě vzhledem k mému původu nebyla žádná výzva. Příliš mě nelákala ani Latinská Amerika, protože tam už to taky trochu znám, a nechtěla jsem ani do Asie, protože mě tenhle světadíl nijak zvlášť nezajímal a navíc tam jezdí učit obrovské množství Američanů. Pokud jde o západní Evropu, trochu jsem se obávala, že by mi to tam mohlo připomínat Ameriku. Samozřejmě vím, že je západní Evropa velmi rozmanitá, že mezi tamními zeměmi existují velké rozdíly a že se od nich Spojené státy liší vším možným, ale prostě jsem tehdy měla takový pocit. Přitom jsem v té době západní Evropu vlastně přímo vůbec neznala... Takže mi zbývala střední nebo východní Evropa, ale protože vím, že by si mí rodiče dělali příliš velké starosti, kdybych se rozhodla pro východní Evropu, vyšla mi tak nějak logicky Česká republika. Navíc mě hodně zaujaly vaše dějiny, koupila jsem si anglickou knížku o ČR a přečetla jsem si toho spoustu taky o zdejším náboženství a silném vlivu ateismu, a s ohledem na to, co jsem studovala, mi přišlo mimořádně zajímavé žít a pracovat v zemi, která se, pokud jde o víru a náboženství, výrazně liší od toho, nač jsem zvyklá. Četla jsem taky nejrůznější osobní příběhy, týkající se třeba druhé světové války a holocaustu a fascinovalo mě to. Celý život jsem byla uzavřená v jakési bublině křesťanského světa, chodila jsem do křesťanské školy, moji rodiče jsou silně věřící křesťané, a já prostě chtěl zkusit žít v jiném prostředí.

Máš představu, kolik žádostí každý rok česká strana Fulbrightovy nadace obdrží?

O pozici asistenta angličtiny v ČR žádá každý rok několik set lidí. Asi 250 z nich dostane od amerických univerzit doporučení. Z nich americká strana nadace vybere 60, tedy dvojnásobek potřebného počtu, a pošle jejich dokumenty do ČR. Česká strana současně shromáždí žádosti z českých škol - vloni jich bylo více než 150 -, z 60 zájemců vybere konečných 30 a ty podle nějakých kritérií, která neznám, spáruje s konkrétními školami. Takže když mi před rokem v březnu napsali, že mou žádost schválili, současně mi oznámili, že pojedu do Čáslavi.

Předpokládám, že jsi hned začala shánět informace o našem městě.

Nejdříve mi e-mailem přišlo video sestavené z fotografií. Vidím ho jako dnes - na první fotce byl stadion, na druhé místní starosta a senátor, pan Strnad, a na třetí synagoga... Dívala jsem se na to video s bráchou a ten se hrozně smál a říkal „tam dávají lišky dobrou noc“ a „jezdí tam vůbec vlak?“ a podobně. Několik dnů si ze mě dělal legraci.

Takže úplně první dojem byl něco jako „proboha“? 

Ale ne. Brácha mě sice trochu vyděsil, ale můj první dojem bylo něco jako "hm, takhle tedy vypadá středoevropské městečko"... Našla jsem si na internetu spoustu informací, některé i v angličtině, většinu jsem ale musela prohnat automatickým překladačem. Máma byla nadšená, protože viděla, že jsou tu tři kostely. Spousta profesorů, známých a příbuzných mi držela palce, abych se dostala na nějaké hezké místo, a tak si dnes myslím, že to, že jsem právě v Čáslavi, nemohlo být jen pouhé štěstí. Spíš něco jako osud.

A když jsi tedy konečně dorazila do ČR?

Moje první zkušenosti i zážitky byly úplně jiné, než u ostatních amerických asistentů. Oni přijeli až koncem letních prázdnin a každý sám, kdežto já přiletěla už v červenci se skupinou Američanů. Přihlásila jsem se totiž do programu „Jessia Ventures“, který spolupracuje se zeměmi střední a východní Evropy a snaží se zde podporovat křesťanství mimo jiné prostřednictvím výuky angličtiny; jednu z poboček má i v Kutné Hoře. Hned po přistání jsme odjeli do vesničky poblíž Olomouce, kde jsme dostali týdenní školení o české kultuře, společnosti a historii. Co se sluší nebo nesluší říkat, jaké jsou místní zvyklosti a podobně...

O čem se podle vašich školitelů nemá cizinec s Čechy bavit?

Hlavně o politice. Taky nás opakovaně upozorňovali, že Češi nepůsobí při prvním setkání příliš otevřeně či přístupně, ale pak že se to obvykle změní. Po tomhle školení jsme všichni jeli do Rychnova nad Kněžnou, kde jsem strávila nádherný měsíc na anglickém táboře. Spousta dětí tam pocházela z rozvrácených rodin. Věděla jsem, že je tady vysoká rozvodovost, ale ve skutečnosti jsem nečekala, jak intenzívní bude moje osobní zkušenost s důsledky rozpadu rodin. Všechny děti si nesly osobní traumata, týkající se rozvodu jejich rodičů. Jeden dvanáctiletý kluk mi před koncem tábora řekl, že mě má rád proto, že na něj na rozdíl od jeho příbuzných neřvu. Rodiče se rozváděli a ani jeden ho nechtěl. Od narození byl napůl hluchý...

Vybavíš si ještě své první dojmy z Čáslavi?

Můj první přímý zážitek s Čáslaví se vlastně odehrál pár týdnů předtím, než jsem sem dorazila. Seděla jsem v pardubickém McDonaldu a jakási paní si mě tam opakovaně zkoumavě prohlížela. V té době už jsem byla trošičku zvyklá, že na mě někteří lidé zírají, ale tahle na mě koukala dost upřeně a já si pomyslela, že asi v životě neviděla člověka s jinou barvou pleti. Řekla jsem to svým kolegům, a tak jsme se zvedli a šli pryč, ale ona najednou vyběhla za námi. Všichni jsme se vyděsili, že je to nějaký cvok, ale ukázalo se, že je to Jana, moje nastávající mentorka z čáslavského gymnázia, která mě poznala podle fotky. Podruhé jsem ji potkala na čáslavském nádraží, kde se jí podařilo zastavit rozjíždějící se vlak, z kterého jsem kvůli třem obrovským kufrům nestihla vystoupit. Jak jsem ji tak viděla běžet podél vagónů a křičet na strojvůdce, hned jsem věděla, že spolu budeme dobře vycházet.

Připravovala ses nějak na svou zdejší práci, tedy asistenci při výuce angličtiny?

Ano, učila jsem angličtinu etiopské děti a pak jsem tady měsíc pracovala s českými dětmi; obojí mě moc bavilo.

Jak se ti v Čáslavi žije?

Moc se mi tu líbí. Vlastně jsem nečekala, že se ke mně místní lidé budou chovat tak mile a přátelsky. Rodiče a sourozenci se o mě v tomhle směru trochu báli, a tak se mě neustále pokoušeli připravit na nejrůznější eventuality, jako že to tu sice může být fajn, ale taky třeba jenom snesitelné nebo úplně hrozné. A pořád zdůrazňovali, abych se tu nechovala příliš otevřeně, že se tím stanu zranitelnou a že někteří lidé dokáží být doopravdy zlí. Já se ale v Čáslavi s ničím takovým nesetkala.

Komunikuješ pravidelně se svou rodinou a přáteli?

Po prvních pár týdnech strávených v Čáslavi jsem odsud najednou odeslala přes čtyřicet pohlednic různým lidem, kteří si je pak předávali dál. Každý týden přes internet volám nebo píšu rodičům, svým nejlepším kamarádům a učitelům, posílám jim fotky a tak...

A jak reagují?

Některým se stýská, ale všichni mi fandí a pořád se zajímají, jaké to tu je. Nepovažují to za žádnou exotiku, to ne, ale rozhodně za unikátní a zajímavou zkušenost. Táta miluje fotky čáslavských kostelů, které mu často posílám. Hrozně ráda bych se taky podívala do místní synagogy a vyfotila ji pro něj i uvnitř.

Jak moc ti schází rodina a tvé domácí prostředí?

Chybí mi lidé, ale samotné prostředí vlastně moc ne. Je to pro mě o to snazší, že jsem v Čáslavi našla fantastické lidi, kteří mě přijali do svých rodin. Vždycky se strašně nerada loučím, ale jakmile se ocitnu v novém prostředí, rychle se přizpůsobím. Myslím třeba, že můj zdejší pobyt snáší moje rodina mnohem hůř než já sama.

Co tě v Čechách nebo přímo v Čáslavi nejvíc překvapilo?

Pro mě úplně největším překvapením v téhle zemi bylo, že spousta zdejších lidí jsou sice ateisté, ale chovají se křesťanštěji, než někteří silně věřící, na které jsem v životě narazila. Byla jsem vychovávaná v tom, že být dobrý člověk a křesťan je vzájemně neoddělitelné a že křesťané jsou dobří, hodní a laskaví právě proto, že jsou křesťané. Tady v Čáslavi, a samozřejmě nejen v Čáslavi, jsem ale potkala spoustu lidí, kteří měli doslova srdce na dlani, a tím, že jsou ateisté, k tomu z mého pohledu jakoby neměli důvod. Ale pochopila jsem, že k tomu, aby byl člověk dobrý, nemusí věřit v boha. Češi na mě obecně působí tak, že mají sice na povrchu tvrdší skořápku, ta ale není moc silná a spousta z nich pod ní skrývá velmi milou, laskavou a přátelskou povahu. U Američanů mám pocit, že je to přesně naopak - povrchová slupka úsměvů a zdánlivé upřímnosti, pod kterou je ale velmi tvrdé a nepřístupné jádro. 

Jaký je podle tebe největší rozdíl mezi českou a americkou společností, samozřejmě když si odmyslíme onu obrovskou diverzitu v rámci Spojených států? Je něco, co pociťuješ v obecné rovině jako velký rozdíl?

Možná právě náboženství. V americké společnosti hraje výrazně větší roli než tady. Ale zůstává to jen ve formální rovině. V Čechách cítím na každém kroku mnohem silnější křesťanské kořeny, opravdový fundament, který Americe schází. Moc se mi třeba líbí, jak tu slavíte Velikonoce. Nebo všechno kolem Vánoc - Ježíšek, který přináší dárky, koncerty v kostelích, nádherné koledy, to, že se během těchto svátků snažíte trávit čas hlavně se svou rodinou... Přijde mi, že v Americe je to převážně o té materiální stránce, o jakési okázalosti a o dárcích. 

Co tu děláš, když máš volno?

Na začátku jsem trávila spoustu času s Janou a její rodinou, pak jsem se seznámila s jejími přáteli, kolegy ve škole a postupně se nabalovali další lidé, zejména studenti. Chtěla jsem se nejdříve dozvědět co nejvíc o Čáslavi a místní komunitě. Takže jsem byla několikrát na tréninku místního ženského fotbalového klubu, chodím tu pravidelně do kostela a do kina, teď na jaře začnu hrát tenis, navštěvuju vernisáže výstav v divadle, chodím na obědy nebo na večeře do rodin učitelů a studentů nebo s nimi jezdím na výlety. O víkendech jsem začala navštěvovat kolegy-asistenty působící v různých městech po celých Čechách. Smlouva s Fulbrightovou nadací mi taky dovoluje strávit pár dnů v zahraničí, a tak toho samozřejmě využívám, když už jsem jednou v Evropě. Moc mě baví potkávat nové lidi, povídat si s nimi a dozvídat se, jak žijí a co si myslí. Myslím, že tady v Čáslavi už jsem se stala součástí místní komunity. Cítím se tu tak dobře, že kdyby tu se mnou byli i moji nejbližší, klidně bych tady žila.

Jak často tu narážíš na jazykovou bariéru?

Ve velkých městech a u mladších lidí je to vlastně bez problémů. A když se někdy nemůžu domluvit, nasadím úsměv a zkusím to rukama-nohama. Myslím, že jsem v tom docela dobrá. Někdy si pomůžu překladačem na mobilu. Občas to může být i legrace. V jedné čáslavské cukrárně jsem chtěla med do čaje, tak jsem chvilku napodobovala včelu, pak nacvakala anglické slůvko „honey“ do překladače a ukázala to prodavačce. Jenže mobil to nepřeložil jako „med“, ale jako „miláček“, což je sice taky správně, ale v dané situaci to moc nepomohlo. Bůhví, co si o mně prodavačka v tu chvíli myslela.

Jak se ti na čáslavském gymnáziu asistuje při výuce?

Je to pro mě úžasná zkušenost, protože jsem vlastně současně na čtyřech různých školách - na čtyřletém gymnáziu, na osmiletém, na lyceu a na pedagogické škole.

A co studenti?

Zpočátku jsem na mnoha z nich viděla, že se bojí promluvit, aby neudělali chybu a nezesměšnili se, ale teď už je to úplně bez problémů. Zjistila jsem, že spousta z nich mlčí, i když znají správnou odpověď. Čím jsou mladší, tím jsou bezprostřednější. Určitě by jim ale prospěla výuka kritického myšlení, jejíž součástí je i trénink vyjadřování, obhajoby vlastních názorů, zpochybňování toho, co učitel řekne a podobně. Já jsem třeba z americké školy zvyklá na to, že když jsem učitele - ve vší slušnosti, samozřejmě - upozornila na chybu, kterou podle mě udělal, a měla jsem pravdu, dostala jsem body k dobru.

Jaké jsou tvoje plány pro nejbližší budoucnost?

Ještě bych ráda stihla návštěvu některých českých měst, třeba Karlových Varů nebo Českého Krumlova. A na začátku července se definitivně vracím domů do USA a pořád nevím, jestli budu pokračovat v magisterském studiu. Byznys mě moc neláká, vždycky mě zajímaly humanitní obory, neziskový sektor, humanitární pomoc, takže svou nejbližší budoucnost vidím v některé z těchto oblastí.

Myslíš, že se ti bude po něčem z ČR stýskat?

Spíš po někom. Už teď vím, že loučení s mnoha zdejšími lidmi obrečím, ale vůbec nepochybuji, že spolu zůstaneme v kontaktu, a taky věřím, že se třeba příležitostně setkáme někde na půl cesty mezi Spojenými státy a Českou republikou. A abych nekončila tak smutně, musím dodat, že se mi bude určitě stýskat po české kuchyni. Na začátku mi sice přišla trochu bez chuti a do všeho jsem si přidávala spoustu ostrého koření, jak jsem byla zvyklá, ale teď už jsem s tím přestala a místní jídla prostě miluju. Momentálně je mým favoritem kachna s knedlíkem a se zelím. Už jsem taky pár kilo přibrala... Často obědvám nebo večeřím u Jany, a ta dělá úžasný guláš s houbami. Říkám jí, že chutná jako od maminky, i když moje maminka nikdy nic podobného nevařila.

 

Otázky kladl David Novák

 

Popisky k fotkám:

1 – Lakka s ředitelem čáslavského Gymnázia a SOŠPg Mgr. Davidem Tichým a svojí mentorkou Mgr. Janou Novákovou

2 – Lakka s angličtináři čáslavského Gymnázia a SOŠPg

3 – Lakka s autorem tohoto rozhovoru Ing. Davidem Novákem

Poslední novinky