Tak jako první bych chtěl vyzdvihnout odlišení od běžných vyučovacích metod. Kooperativní výuka je pro žáka určitě skvělým zpestřením té běžné školní výuky.
Naše skupina vypracovávala téma ekologického cestovaní. Řekl bych, že momentální téma je to i ve světovém měřítku, nebylo to pro nás tedy nic extra neznámého, každopádně jsme si zase o pár informací rozšířili naši knowledge.
Role, které jsem si vyzkoušel, mi všechny sedly. Nejvíce Sprecher, potom také Helfer. Vyhovovaly mi, protože rád mluvím a pomáhám. Nevadí mi mluvit před třídou a jsem zvyklý i z běžného života pracovat trochu jako ´´podržtaška´´. Nicméně jsem rád, že jsem nebyl Leiter ani Schreiber. Nemám pro roli Schreibera adekvátní pravopis, musel bych psát třeba do tabletu, a Leiter by mi nevyhovoval, jsem sice dobrým vůdcem, ale pouze při aktivitách, ve kterých si věřím, ve kterých jsem dost sebevědomý na to vést ostatní. V němčině si ještě tolik sebevědomý nejsem a taky je to velká zodpovědnost být tím, kdo udává směr hodiny.
Nevím přesně, jak dlouho trvalo období, ve kterém jsme se učili kooperačně. Vím ale určitě, že jsem si v předmětu němčiny, i přes averzi k tomuto jazyku získané na základní škole, toto období užil. Tato metoda nebo styl výuky je víceméně bez mínusů. Jediným mínusem a mým postřehem bylo, že velmi záleží na vaší skupině, myslím hlavně individuálně. Třeba naše skupina byla na většině hodin spolu a dokázali jsme všichni splnit svoji část rozdělené práce. Některé skupiny měli ale členy s malou docházkou. No a s malou docházkou potom přichází malá spolupráce a z toho pak vznikne komplikace. Jedna skupina například prezentovala ve dvou členech, i když měla členů pět, naštěstí si s tím poradili.
Podtrženo, sečteno. Kooperativní výuka je za mě přínosem, fajn zpestřením a odlišením od školského stereotypu.
Vypracoval Jaroslav Fiala, 3.L
