U příležitosti připomínky druhého květnového státního svátku ČR vytvořili žáci sexty, Josef Beznoska a Matouš Kratochvíl, pod vedením učitele dějepisu, PhDr. Romana Pazderského, Ph.D., krátký text reflektující významné historické výročí ukončení 2. světové války v Evropě. Oběma gymnazistům patří velký dík nejen za jejich skvělé postřehy a podněty, ale také za chuť, s jakou se do této práce vrhli.
***
V pondělí 8. května si jako občané České republiky budeme připomínat další z významných historických výročí nejen české, ale i evropské historie, a sice Den vítězství. Tento den, který je u nás tradičně slaven jako jeden z nejdůležitějších státních svátků, uplyne přesně 78 let od chvíle, kdy v Evropě skončila druhá světová válka – dosud největší a nejkrutější válečný konflikt lidských dějin. V dřívějších dobách se tento svátek nazýval jako „Den osvobození“ či „Den osvobození od fašismu“. Až do roku 1990 byl u nás navíc slaven až 9. května jako připomínka dne, kdy vstoupila v platnost tzv. druhá německá kapitulace, kterou velení nacistické armády podepsalo v troskách Berlína do rukou představitelů Sovětského svazu. 9. květen se proto jako konec druhé světové války dodnes slaví právě v zemích bývalého sovětského impéria. V České republice došlo po pádu komunistického režimu k posunu data tohoto svátku již na 8. květen, jelikož tehdy vstoupila v platnost první oficiální a bezpodmínečná německá kapitulace, kterou před spojeneckými zástupci v Remeši už 7. května podepsal německý generál Alfred Jodl. Tzv. druhá německá kapitulace, podepsaná o den později v Berlíně do rukou sovětského maršála Georgije Žukova, byla tudíž už jen více méně formálním aktem, stvrzujícím již existující stav.
8. květen má jako Den vítězství svůj význam i pro osvobozování českého území. Toho dne totiž překročily jihozápadní hranici bývalého Československa americké jednotky pod velením generála George Pattona, které počaly osvobozovat naše území až po dohodnutou demarkační linii v ose Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice. O den později, 9. května, byl proces osvobození dovršen příjezdem jednotek Rudé armády do Prahy.
Komplikovaný proces osvobozování našeho státu od nacistické nadvlády, na němž se od podzimu 1944 až do května 1945 v různé míře podílely jak sovětské, tak americké jednotky včetně československých dobrovolníků, měl v dané době samozřejmě svůj velký politický význam. Skutečnost, že drtivou většinu naší země pomohla místnímu obyvatelstvu osvobodit právě Rudá armáda, měla proto svůj nemalý vliv i na poválečné rozdělení velmocenských sfér vlivu v Evropě. Československo se tak ocitlo mezi státy, jejichž údělem bylo prožít několik příštích desetiletí v diktátorském režimu sovětského typu.
Při sledování ať už americké, nebo sovětské osvoboditelské mise na našem území nelze však zapomínat ani na hrdinné odhodlání mnoha statečných Čechoslováků, kteří se snažili vymanit z nacistických pout vlastními silami. K nejpamátnějším událostem patřilo v tomto směru např. vůbec první protinacistické povstání v Přerově již 1. května 1945, následované o den později povstáním v Nymburce či Poděbradech a završené pátým květnem, kdy začalo mohutné Pražské povstání, jehož se účastnilo zhruba 30 000 odvážných občanů, z nichž jich téměř 3000 během těchto tvrdých bojů padlo. Právě 5. května 1945 byla ostatně z řad místních obyvatel vytvořena také vojenská obrana města Čáslavi, přes které od východu proudily zbytky prchající německé armády, snažící se nalézt naději na přežití ve snesitelnějších podmínkách amerického zajetí.
Konec druhé světové války v Evropě roku 1945 si má nepochybně smysl připomínat i dnes. Stále živými totiž zůstávají otázky, týkající se např. hodnocení tzv. vlasovců, tedy původně sovětských vojáků, kteří sice z nenávisti vůči stalinskému režimu bojovali během války na straně Německa jako tzv. Ruská osvobozenecká armáda (ROA), v klíčových dnech Pražského povstání však zásadně pomohli odrazit německé snahy o protiofenzívu, byť tím sledovali převážně své vlastní, alibistické cíle. Dodnes hojně diskutovaným tématem je i čistě principiální otázka, zda lze příchod Rudé armády na naše území považovat za šťastný konec osvobození, nebo spíše za smutný počátek nové okupace, což vede k různým debatám např. o připomínání si těchto událostí prostřednictvím různých soch a pomníků.
Ať tak či onak, události posledního roku a čtvrt nás definitivně přesvědčily o tom, že existence přímého válečného konfliktu v Evropě není ani po strašlivém utrpení desítek milionů lidí za druhé světové války něčím nereálným. Vzhledem k tomu, jak často se v současné ruské válce na Ukrajině skloňují pojmy jako „denacifikace“, „fašismus“, „banderovci“ atd., je jasné, že chceme-li se ve složité změti nejrůznějších zpráv, informací a mnohdy i dezinformací kompetentně vyznat, bez hlubších historických znalostí se přitom neobejdeme. Dějiny se tak více než kdy jindy opět ukazují jako jeden z nejvýznamnějších klíčů k pochopení našeho současného světa, bez něhož mu zkrátka nelze dost dobře porozumět.
Roman Pazderský, Josef Beznoska (sexta) a Matouš Kratochvíl (sexta)
